Noční motýl

21. března 2007 v 13:14 | Kajimka
Kapka potu stéká po šíji a kreslí mokrou cestičku na rozpálené kůži. Její cesta končí jako cesty těch ostatních v černém nátělníku. Kreslí si tam obrazec bez významu. Hruď se pravidelně zvedá a hluboké nádechy značí únavu. Opálené paže má položené podél těla, jak by byly z olova. Cítí bolest po celé své bytosti, a přeci je jakoby šťastná. Čokoládové oči zírají do stropu a nenávistný pohled by tam mohl vypálit cejch, stejný jako má ona. Zvedne se a sáhne po ručníku. Kapičky, které přežívaly v její tváři, jsou ty tam. Dojde k zrcadlu, ale to, co tam vidí, ji donutí k ironickému úsměvu. Stáhne gumičku z vlasů a hnědé kadeře se jí rozeběhnou po ramenou a zádech. Pár pramínků se jí přilepí k tváři. Jedním pohybem je odstraní a dívá se na sebe. Na holku, co jí život vypálil cejch. Nikdy se ho nezbaví. Ta rána v podobě nočního motýla pořád pálí. Něco v ní křičí a pláče, ale navenek je úplně chladná, jen její pohled žhne nenávistí. Musí jít, má přeci tolik práce. Jedním pohybem se šortky svezou přes její stehna až ke kotníkům. Nátělník zahodí někam na zem a zavře se do té skleněné klece. Pomalu otočí kohoutkem a zběsilý tanec kapek na jejím těle začíná. Její pohled je nyní zoufalý, Ona ví, že ani tahle síla, která bere životy a jindy je klidnou společnicí milenců, z ní nesmyje znamení, co jí vypálil sám život. Neví, zda po tvářích jí stéká voda či jsou to snad slzy. Slyší, jak se jí každá kapka vysmívá, a nemůže to vydržet. Zarazí ten roj posměváčků a stulí se do teplé náruče bílé osušky. Chvíli tak sedí na zemi a nechá myšlenky jen tak plynout a zírá do prázdna. Vlastně ne cíleně hledí na tu lesklou kovovou věc položenou na umyvadle. Vstane a nenechá osušku, ať si leží jako dřív. Vezme ten kovový předmět a prohlíží si jej. Chladná stříbrná barva je tak lákavá. Zavadí pohled o svůj odraz v zrcadle. Co vidí? Dívku, co chtěla, aby ji měl někdo rád. Co tam asi vidí ostatní? Nechce už přemýšlet. Udělá to! Stačil jediný pohyb a ten známý zvuk dvou kovových nožů posunujících se po sobě rozřízl ticho. Dívá se, jak pramen jejích mokrých vlasů padá na zem. Za ním další a další. Nakonec je z dlouhých kadeří jen sestřih skoro jako trávník, co někdo špatně posekal. Nůžky se vrátí na své místo na umyvadle. Černá tužka obklíčí hranicí černé linky její oči a sametově rudá rtěnka přesně kopíruje tvar jejích rtů. Tričko a kalhoty v barvě noci jako by vždy nosila a nikdy to nebyla křehká víla v bílé. Ty boty, co teď nosí, by nikdy dřív neobula. Těžký stříbrný kříž na jejím krku jí snad přinese odpuštění. Musí pryč, tyhle zdi už nechce vidět. Na ulici plné lidí jde jen jeden anděl. Křídla má složená a hledá toho, kdo žádá odpuštění. Vidí ji, jak jde, a nevyhýbá se pohledům, co ji odsuzují. Její oči dávají každému znát její bolest a nenávist. Její ironický úsměv najednou zmizí. Vidí tam sedět tu dívku, jakou byla před pár měsíci ona. Víla v žlutých šatech uplakaná, zlomená a rozhodnutá. Přišla k ní a chytla ji pevně za zápěstí. Dívka se lekla a podívala se nahoru. Chtěla se jí vytrhnout, ale proti její síle nic nezmohla. Přinutila jí otevřít dlaň a žiletka ještě zabalená v papíru vypadla na chodník. Pustila její ruku a zašlápla tu odpornou věc, jak by ji chtěla vymazat z tváře chodníku. Ta dívka na ni upírá svůj zrak a nechápe. "Proč jsi to udělala?" Zeptá se. Neodpoví, jen vytáhne ruce z kapes kabátu a ukáže jí zápěstí. Dvě zhojené jizvy mluvily za vše. Nabídla jí ruku a pomohla jí vstát. Anděl se usmíval. Viděl, že ona nepotřebuje odpuštění, ona sama jej rozdává.

Stejný rytmus kroků dvou dívek rozráží ticho noční ulice. Dva černé kabáty hrají hru s větrem. Dva stříbrné kříže září do tmy. Dva páry očí hledají další bytosti s cejchem černého motýla. Nevědí, že motýli a andělé k sobě mají tak blízko. Vždyť oba mají křídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama